Župánek nebo šufánek?

Většina příběhů cestovatelských začíná balením si fidlátek. Nejinak i můj.
Ono to totiž neni sranda, sbalit se na půl roku. Závity se zaváří všemi možnými představami, jak by to tam asi mohlo vypadat, co by se mohlo potřebovat.
Je to strašný rozhodování, co člověk bude potřebovat víc a co míň. A namačkejte to víc do dvaceti kilo, předepsaných leteckou společností... Mám si sbalit spoďárů na čtrnáct dnů nebo radši čepici navíc? Prý tam dost fouká. Ale spoďáry se ve stavu nouze taky dají nasadit na hlavu. A tuhle novou mikinu od ježíška přeci nemůžu nechat doma. Do toho kabely a dráty od foťáku, od počítače, myši, flashky..
Otázka do davu: Má litrová flaška slivovice o hmotnosti 1 kg tu samou hmotnost i když se její objem zmenší sešlápnutím? Fyzika hlásí ano. Váze se to nelíbí.
A co boty? Jedny bačkůrky, jedny pohorky, další do měst, vydrží lávový prach cest?
Jedna babička napletla rukavice, navlékla korálek, druhá nabízí neodolotelný bleděmodrý župánek.
Obavy rozmělňuje vědomí, že přeci jedu mezi lidi a oni tam taky musí z něčeho a nějak žít. Megasupermarkety zajisté přeplavily se i přes oceán a supermoderní oblečení je k dostání i tam. Island je vyspělá zem, hlásí moudré knihy. Takže spoďáry nahradí marmeláda od maminky, tu tam určitě nevedou. A když oni, tak já taky přežiju!