Denní menu: vykuřovaný papuchalk

Vestmayennjarské ostrovy. To zní docela obyčejně, že? Tady to je ovšem docela pojem, kdo nebyl na Vestmayennjarských ostrovech na letním festivalu a neochutnal papuchalka, o hodně přišel. Tak jsme se tam vypravili trošec s předstihem, aby nám nic neuteklo.
Stopem z Reykjavíka do města o 2500 obyvatelích. Je to město rybářské a satelitní. Všude řadové baráčky moderního střihu, obchoďák v krabici, pekárna, obchod s alkoholem, bazén, městský úřad s horkou čokoládou a knihovnou a jinak nic. A to všechno, co tu lidé mohou koupit, objíždějí autem. Jen jedinýho živáčka pěšáka jsme potkali. Nemá to žádný tvar města, nic, kde by se lidé shlukovali, kde by se potkávali. Jen rovná silnice překřížená silnicí a kolem toho něco postavenýho. Za nejvýraznější bod bych určila semafory, myslím, že je to i hlavní místo setkání v tomto městě. Divné to životní prostředí. Naštěstí pro nás toto město bylo jenom nástupní.
Dvě a půl hodiny kolébání po oceánu na místní bárce (velikostně to byla spíš bára, pojala dokonce i několik aut, lidí nepočítaně). No a pak už jen rychlý mrazivý noční výsadek. Připluli jsme něco před půlnocí. Na ostrov Heymaei. Na délku má 4km, na šířku o něco míň, je to pašák, vypadá jak hodně nakrmený mořský koník. Představte si, že na takový ostrov se vejde pětitisícové město. Představte si, že je pátek a chcete do toho města jít na pivo, jako každý správný slavič koncetýdne. Vejdete do hospody, očekáváte páteční vřavu. A kde nic tu nic.
'Máte otevřeno?'
'Ano.'
'A kde jsou lidi?'
'Přijdou.'
'A kdy? Vždyť je 11hodin večer..' pravý nedůvěřivý první host.
'Přijdou, ale musíte si na ně počkat. Ve dvě ráno.'
Nevydrželi jsme. Po prvnim a poslednim, sakra drahym pivu (750ISK :6 = ...... Kč - naštěstí se to platí kartou, jako skoro všechno tady, takže vlasně vám těch peněz, které ani nevidíte, skoro neni líto). Vzali jsme nohy na ramena a zamířili si to do kempu na konci města, stále ještě doufajíc, že si nás všimne někdo, kdo by nás chtěl do vyhřáté postele. Nikdo se nenašel, tak jsme museli postavit stan, udělat ze sebe párek v rohlíku s co největší izolační náplní a snažit se zamhouřit oko. Za ten měsíc víkendového putování s letním spacákem už jsem to docela vychytala. Nohy se musí zabalit do dvou párů teplých ponožek, na to rukavice palčáky a to všechno obalit do zimní bundy. Nohy v teple jsou nejdůležitější. Zbytek těla už si nějak poradí, musí se hodně funět do spacáku. No a když to přečkáte, čekají vás neopakovatelné, zasloužené scenérie...

Vestmayennjarské dobrodrůžo