Zeměnikoho

Tentokrát vás vezmu na výlet do Zeměnikoho.
Zvu každého, ale nebude to pro bábovky! Budete potřebovat hodně představivosti, páč tentokrát nejsou žádné líbivé fotky a k tomu kýbl studené vody, pokud možno naplněné ledem. Vše připraveno?
Ještě vám musím říct pár zásad správného cestovatele, než se vydáme na cestu:

• Nikdy nevěř jízdním řádům (maminko nesměj se, já za to nemůžu, že to prostě nejelo, jak bylo předpokládáno, já tam byla včas, to autobus měl problém).
• Nikdy nevěř islandským mapám (islandská krajina se neustále mění nejen po erupční stránce, ale..dočtete se dále, jak je to pro pána krále).
• Když tě palce zebou, začni smýšlet od kolenou.
  

Tak jedeeem. Kam? Nejdřív nejedoucím autobusem na okraj Reykjavíka (dobře no, tak počkáme na ten další, co jede hned po něm). No a potom na silnici vedoucí k Þingvallavatn, po kteří jezdí všichni turisti, co jedou poznat Island za tři dny z okýnka pronajatého auta. Na lávové louce u tohoto jezera se totiž odehrál významný okamžik islandské nezávislosti. Vznikl tu první parlament, je tomu už něco přes tisíc let, nazvali ho Alþing. To se přeci musí vidět. Když se k výletu ještě přidá gejzír Strokkur a vodopád Gullfos, máte v kolech a deníčku Golden Circle. Říká se tomu Island Instantně. Horké vody k zalití je všude dostatek...
Ale my nejsme žádný IIčka a tak máme stan, termosku čaje, čínsko islandskýho kamaráda a se zvednutým prstem si ty tůristy stopujem. Chytnou se docela rychle, tak šups do auta a hurá na výlet. Za něco přes hodinu jsme u cíle, vysedneme s turistama, uděláme jim obrázek typu Já a jezero, poděkujem a vzhůru na horu. Dle mapy a vyprávění terénu znalých osob, bychom se měli skrz hory dostat ke krásnému vodopádu Glymur. Mapa říká značená stezka, mapa říká kopec vpravo, hora vlevo a tam někam se musíš trefit, chceš-li dojít. Asi tu nejsou zvyklí používat mapy nebo jsou skoupí na barvičky. Zkrátka podle jejich map se dá nejlíp tak zabloudit no a tak jsme místo na Glymur došli do Zeměnikoho.
Dovedlo nás tam údolí potůčka, horský hřebínek a pohled na vzdalující se jezero nasvícené sluníčkem. Vše kam až oko dohlédne kopce, lávová pole pokrytá mechem, to všechno zasypané sněhem. Jen ten fjord, co má být nalevo i se slibovaným vodopádem se nikde nechce rýsovat. No a pak se začlo stmívat a my v tom všem přírodním zmatku hledali alespoň kousek rovinky pro postavení stanu, že ráno moudřejší večera rozhodne co dál. Nakonec jsme našli ¨plácek¨ pokrytý mechem, pod kterým se skrývá vysočina s pahorkaninou, která se vyboulí zrovna ve chvíli, kdy na ní chcete usnout. Usínali jsme s pocitem, že se třeba ta krajina do rána srovná s naší mapou. Poklidné upadání do spánku najednou přerušily neutišitelné zvuky. Představte si pytlík šustící v nepravidelných intervalech vám usínajícím přímo do ouška. K tomu se po chvíli přidá zvuk kapek bubunujících na střechu stanu, který se prohýbá pod poryvy větru. No a na závěr k tomu ještě začnou chladnout nohy. Zasloužený spánek po celodenním pochodu to teda zrovna není. Ale při tom snažení se o usnutí najednou slyšíte, že kapky vydávají takovu zvláštní melodii, která vás k ránu přeci jen uspí.
"Krááá, KRÁÁÁ, co se mi to tu vylouplo za zelenou potvoru?" praví havran mocným hlasem a vytrhává spáče ze spánku a vyhání z království, které patří jen jemu.
"Cvrliky, ještě je nech.." přimlouvají se maličcí ptáčci, kteří mu dělají společnost.
Nakonec nás ze spacáku vyženou plné měchy moční. Rychlý výstup ze stanu brzdí déšť, stupně vytrvalý. Tak se snídá, balí, obědvá, balí, sedí a čeká se, že ho to třeba přestane bavit. Je vytrvalejší, přestalo to bavit nás. Tak poslední pocit suché nitky a supš ven, postavit se mu čelem. Jaké je to překvapení, že do rána se kopce nepřesunuly. Musí se tedy jít po všech smyslech, zvlášť ten orientační se cení. Nezklamal, je tam cesta, tam v dálce. Je to dokonce víc cest! To je dobrý orientační bod. Co praví mapa?
"Žádné rozcestí, scestí ani klestí není v dosahu 40km."
OK, tak jdem, třeba touhle cestou. Máte ještě stále kýbl při sobě? Začíná přicházet čas, kdy do něj pomalu vložte palce od nohou. Je totiž stále vytrvalý déšť. Jdete, jdete a najednou jezero, to by mohl být dobrý orientační bod. Co praví mapa?
"Žádné jezero, milý poutníče."
Z jistoty správného směru se stává víra ve správný směr. Ponořte nohu po kotník. Že vám není do smíchu? Vám povím, že mě bylo. Tam vzádu v mlze totiž vykukovali sřítci a my jsme se s nima mohli toulat v prostoru, který na chvilku byl jen pro nás. Pršivému počasí jsme se vysmívali společně. O co víc jsme byli mokří, o to víc nás hřála nespoutanost přírody a její krása a pocit postupného rozpouštění se v ní pod kapkami děště. Pohled na dosud ještě neopracovanou lávu dodával místu tajemné genia loci.
No ale jak to v pohádkách bývá, všechno jednou končí a ještě k tomu to dobře dopadne. Vynořili jsme se na silnici, odkud nás, zmoklé a nerozpuštěné, naložily dobré duše turistické, nebojící se žádných zbloudilých podivných pocestných.