Report cestovací, část druhá

Tak už vim, proč se říká hloupý jak tele, tvrdohlavý jak beran, stádové chování ovčí. To by člověk nevěřil, jak to sedí. Ty zvířata jsou fakt takový a lidi je v tom pěkně napodobují. Tak jsem si z toho vzala ponaučení a nesnažila se to od nich odkoukat, jen si rozšířit obzory, co se týče farmářského života.

Po třech dnech a po dvou nocích strávených na farmě jsem konečně Kurcilku přemluvila, že má nechat kravičky kravičkama a že nás čekají ještě jiná dobrodrůža. Tak jsme si sbalily fidlátka, pohladily telátka, rozloučily se s domácíma a vrhly se do víru sněhových vloček s předpovědí počasí slibující lepší časy v příštích dnech. Nejdřív jsme to vzaly s panem řidičem rozvážející děťátka z farem uprostřed ničeho za vzděláním. Potom jsme přesedly do zásobovacího auta. A to všechno proto, abychom se dostaly k jednomu z největších islandských lákadel-jezeru Mývatn. A co všechno takové jezero nabízí, že za ním směřují davy? Tak si představte: jeskyně plné horké vody, umělé rádoby přírodní koupalko, pseudokrátery a krátery nefalšované, lávové městečko Dimmuborgir plné zvláštních lávových lidí, sopku Kraflu, bublající zemské barevné výfuky...Kdo by se nenechal nalákat?

Tak jsem se na to taky těšila, netušíc, že na kraj přijde zima, zrovna když se rozhodnu ho navštívit. A tak všechno pokryl sníh a místo barviček jsme klepaly kosu. Kosa naklepána dobře, posekáno, sklizeno a dokonce jsme si to nakonec i užily. Chladný Island totiž zahřívá jinak, než sluníčkem. A tak se naším útočištěm stala teplá voda, ze které jsme si dělaly výlety do okolí. Chybami se člověk učí a ne vždy se romantický nápad podaří. Až si jednoho chladného večera vymyslíte, že už se vám nechce spát se zmrzlýma nohama a rozhodnete si dát noční dvacetikilometrový pochod k jedinému teplému místu v okolí, se sladkou odměnou v podobě jeskynní hřejivé koupele, pivem, co už táhnete na zádech nějaký ten den, a nakonec spánek s nohama namočenýma do horké vody, nejdřív se mě zeptejte, jaké to bylo.

Tak tedy: vlhké, mokré, nepohodlné a romanticky jaksi pokulhávající za praktičností. Být květina, tak za tu noc jsem zajisté povyrostla o několik centimetrů, jak jsem byla zavlhčená, nohy ve vodě po celou noc mi tak natekly, že se ani nemohly vejít do fuseklí.. Rozhodně bych ale po té noci nerozkvetla. Zlatý chladný spánek v koňském vozíku předešlý den. No, ale žůžo dobrodrůžo. Po dvou dnech toulání kolem jezera jsem se s Mývatnem rozloučila a pokračovala dál.

Kam? Kamarádi tuneláři mi doporučili vodopád barevný Hengifoss, jež se vlévá do jezera nedaleko Egilstadiru. Malebné údolí poskytuje ještě jedno lákadlo-největší islandský les. To jsme si nemohly nechat ujít a můžu vám říct, že jak si člověk na Islandu zvykne radovat se z mála, radovaly jsme se hodně. Ten les byl tak dlouhý, že z jednoho konce nebylo vidět na druhý, tak vysoký, že si člověk mohl lehnout ke kořenům a pozorovat šumění korun stromečků ze Sibiře, Finska, Aljašky a jiných koutů světových pořádně z dálky, tak bohatý, že poskytoval úkryt ledajakým rostlinným a živočišným druhům, které jsem viděla jen tady. Prostě to tam žilo.

V tom kousku života jsme si postavily stan a představte si, zapálily druhý ohníček na Islandu. Ten si to plápolal. Škoda jen, že už se na něj nesnesla tma (skoro se tu nestmívá). Ale i tak to stálo za to. Druhý den jsme se vypravily k vodopádu a aby toho nebylo málo, byly tam vodopády dva, již zmiňovaný Hengifoss, zdobený červenými pruhy a hned pod ním bráška Litlanesfoss, který se propadával mezi bazaltovými sloupy. Oba dva řádní fešáci. Člověk se na ně nemohl vynadívat. Jak to tak ale bývá, čas tlačil a tak jsme se rozloučily a vydaly k silnici šoupnout se zas o kus dál.

Vzaly jsem to zhurta, rovnou o několikset kilometrů na jih, směrem další islandké lákadlo, ledovce. Přiblížili nás tam tři gentlemani z Norska. Ještě než si nás nasadili do auta, podali jsme si ruce a po pár společných veselých hodinách strávených jízdou po krásných jihovýchodních fjordech, kraji tisíci a jeden vodopádech, na který už začalo přicházet jaro a začal se pomalu, ale jistě zbarvovat do zelena, mě pozvali nejdřív při čůrpauze na Budvara (ach óóó, ten byl) a potom mě nechali ochutnat Island z druhé turistické stránky. Ze stránky tůristů, co nespí pod tisíci hvězdičkami, ale stačí jim hvězdičky tři a zato řádně zaplacené. A tak jsem za jednu noc prospala, projedla a propila to, co v Praze utratím za měsíc. Řeknu vám, že facka není jednodušší. Moc za tento zážitek děkuji a jsem vděčná, přesto však zůstanu u svých tisíce hvězdiček. Páni mají u mě schované pozvání na pivo v Praze, které si doufám ještě stihnou vyzvednout, než se nám pivo vyšplhá na západoevropskou cenovou hladinu:)

Tak jsem se s veselými chlapíky dostala přes ledovcovou řeku Jokulsáron až do národního parku Skaftafell, kde jsem strávila posledních pár hezkých okamžiků mého výletu. Vyšla jsem si na výlet k ledovci Morsarjokull, který se plazí z největšího Vatnojokullu. Cesta k němu vede islandkým vrbičkovým lesíčkem údolím plným vodopádů. Samotný ledovec končí jezerem, ve kterém plavou odlámané kusy ledu a morény, výsledky ústupu ledovců, jsou pokryté krásně zeleným mechem. Střechu nad hlavou mi pro tentokráte poskytnul jeden původní baráček se střechou z trávy a stěnami z kamenů, sloužící jako muzeum. Pokusila jsem se vypadat jako exponát, lehla si do postele a usnula spánkem zaslouženým. Ráno jsem si ještě užila sluníčka, protože jako fakt svítilo a pak se vydala směr civilizace, s francouským recepčním z hotelu, kde jsem spala noc předtím, a čirou náhodou jsem si ho stopla. Už nevěřím na náhody a po mém výletu jsem si zas o trošku jistější, že všechno jde tak, jak má. Tradááá.Papááá.