Kulusuk, v srdíčko suk

Tak vás takhle letadlo vyprdne na ledové ranveji do ledového království a vy nic netušící, nic neočekávající, ohromeni přírodou, si nejdřív ze všeho vyhodíte z kopýtka a plnou parou pěkně z výšky spadnete na prdelku, protože ledová plotna se umí vyskytnout vždycky tam, kde jí nejmíň čekáte. Modřina vás pak provází celým pobytem. Mění barvu stejně jako se vybarvuje váš pobyt plný sněhu, kamenů, ledu, lidí s úsměvem do neuvěřitelných barev.
Jak se balí do Grónska? Táže se nic netušící cestovatel. Kalhoty, triko, bunda, spoďáry,dva páry rukavic, kvůli mrazu všeho o jednu vrstvu víc. Jinak zvláštního nic. Země vzdálená, cizokrajná a přesto na tý samý zeměkouli, stejně jak na druhém pólu se tam hází sněhovou koulí. Místo klouzaček plastových se děti spouští ze sněhových závějí, místo kočárků se používají sáňky, na nákup se jezdí se psím spřežením, do města se létá helikoptérou.

Čas si tu kráčí vlastním tempem. Jak by taky ne. Představte si malý ostrůvek nedaleko toho největšího Grónského, na délku má čtyři kilometry, na výšku tak pětset metrů maximálně. Na tom ostrůvku se usadili lidé, říkají si Inuité. Živí se dary moře, pro které si jezdí po zamrzlém oceánu se psím spřežením. Postavili si baráčky a dali jim různé barvičky aby jim bylo veseleji. Naslouchali drsné přírodě a žili s ní v souladu. Nedávala toho moc, ale ke spokojenému životu to stačilo.

Mezi tím se kdesi za oceánem začala rozvíjet civilizace. V Americe vynalezli kokakolu. Televize začala promítat o spokojeném životě na gauči. Pro ulehčení pohybu se vymysleli sněžné skútry a auta. Lidé se začali spojovat skrz krabičku, co si strčili k uchu a nazvali jí mobil. No a všechny tyhle vynálezy lidského pohodlí zatoužili mít i lidé kdesi v Grónsku v zapadlé vesničce, kde nejhustší a nejvytíženější dopravou je letecká. Zajímavým způsobem se tu snoubí tradice s moderní technikou. Díky dánské podpoře si mohou dovolit poměrně luxusní život avšak stále v drsných podmínkách.

Kulusuk je vesnička tak o třista obyvatelích. Mají tu obecní úřad, poštu, supermarket, cukrárnu, diskotéku, kostel, školu, letiště a spoustu barevných baráčků. Pošta a supermarket otvírají v devět, za deset devět už je nastoupeno pár ranních nedospavců, žhavých nákupčníků. Kdo nejde do krámu na devátou, nemá žhavé novinky z předešlé noci, kdy nemohl dění pozorovat ze svých oken dalekohledem z důvodu nedostatku světla k pozorování. Na poštu se taky chodí přesně, musí se zkontrolovat, jestli náhodou nepřišlo oblečení z Dánska, které si objednali z katalogu, či zda někdo nepíše. Taky se sem chodí zaplatit složenka za mobil, jednou za čtrnáct dnů pro penízky, které dostávají lidé, kteří nemají zaměstnání. Podpora je to docela vysoká, rozhodně nestrádají. Jelikož tady se plánuje ze dne na den, peníze se jdou hned za čerstva utratit do krámu za cukrátka, plechovky kokakoly, jeden druh sýra…, starší osmnácti let si jdou koupit pívo. Tendle bublinkatý nápoj přinesl do místní společnosti problém. Opilého Eskymáka potkat po ránu není žádná rarita. Manželky nezůstávají pozadu a taky si rády přihnou. Další problém trápící zdejší komunitu je gambling a kartying. Chlapi se odpoledne, když už není co dělat, sejdou u někoho doma a mastí karty až do rána. Občas se stane, že někdo odchází bez klíčků od své lodě, někdy je jen lehčí peněženka. Sázky jsou vysoké a neúprosné, žádný kamarádšoft.
O zaměstnání je tu poměrně nouze, pracující jsou učitelé ve škole, lidé na úřadě,prodavači v obchodě, lidé v dílničce vyrábějící figurky z jeleních parohů, úředníci na poště, lidé obsluhující letiště, lidé starající se o turisty, popeláři, starající se o čistotu vesnice na sněžném skútru, svážeči hovínek, sbírající exkrementy ze suchých záchodů, kaká se do kýblů a ty se jednou denně sváží vysypat do oceánu. Lidé svou práci berou zodpovědně, jsou rádi, že jí mají. Elektrika pro celou vesnici se získává benzínu, který uchovávají ve veliké nádobě, která se čtyřikrát do roka naplní, zásobami dovezenými na lodi z Evropy. Na lodi se taky přiváží zásoby do supermarketu, to znamená zásobování 4x do roka. My jsme vesnici navštívili v období, kdy se čeká, až rozmrzne oceán a bude se moct obnovit říční doprava. Ne, že by regály zely prázdnotou, ale z několika druhů si člověk mohl vybrat, jen pokud si chtěl koupit pušku.

Ve vesničce je po celý den ruch, lidé chodí sem a tam, mezitím se ochomítá všude spousta dětí. Základní škola čítá 64 žáků, což je uctihodné číslo. Škola je moderně vybavená, třídy jsou prostorné a světlé, zkrátka radost studovat. O přestávkách se chodí ven hrát fotbal nebo skákat přes gumu. Když děti odrostou a chtějí pokračovat ve vzdělání, musí dojíždět do větších měst, kde jsou ubytovaní na kolejích. Mají-li plány na vysokou školu, musí až do Dánska či jiné Evropské země. Mnoho z nich to špatně snáší, nezřídka se stává, že neunesou stesk po rodině a spáchají sebevraždu.

Pro utužení kolektivu a vzájemných sympatií jsou ve vesničce různé aktivity, které lidé víceméně využívají. Děti mají každý den večer možnost jít do klubu, kde je pro ně přichystán ping pong, stolní fotbal a biliard. V pátek a sobotu je klub uzavřen, protože se chodí na diskotéku. Mladším 18 let je vstup zakázán po dobu pití alkoholických nápojů. Po jedné hodině v noci se přestává prodávat pivo, takže děti chodí na disko po půlnoci. Před tím postávají venku a pokuřují. Mezi další aktivity patří setkání různých spolků (lovecký, rybářský..), středeční (dva a méně účastníků=mše se prostě zruší) a nedělní mše (pokud se zrovna nešoupne čas, tak se dá i vidět), zpívání v kostele, nacvičování tanečních vystoupení v rámci Kulusukského výročí. Všechny aktivity jsou otevřené pro všechny, i my jsme byli vítaní hosté, čehož jsme rádi využívali.

A co jsme tam dělali my?
Bydleli jsme v jednom z baráčků s partou studentů a poznávali místní komunitu se vším, co má na turisty přichystáno. Vyzkoušeli jsme si jízdu na sáňkách tažených psi. Cílem byl úžasný ledovec, který se odlamuje přímo do moře. Navštívili jsme domácnost našeho průvodce, kde pro nás byla nachystána ukázka tanců v rytmu bubnů a v původním tradičním oblečení. Za týden jsem vstřebali spoustu informací o tom, jak lidé dřív žili a jak žijí dnes jsme mohli poznat sami. Měli jsme výlet po vesnici s výkladem. Byli jsme na několika nádherných výletech většinou prosvícených sluníčkem s úžasnými ledovcovými panorámaty, našemu oku nezvyklými. Viděli jsme nádhernou polárníkovou žář...

Avšak model turista-konzument nás s Kurcilkou moc nebavil a tak jsme vyrážely na svá soukromá dobrodružství, co nenabízel žádný průvodce, ale potkávaly nás, když jsme pro ně byly otevřené, stejně tak, jako jsou místní lidé. A tak jsme rozdávaly úsměvy, hrály fotbal s děckama, skákaly s nima ze sněhových závějí, hrály sněhové bitky, chodily s nima do klubu, nechat se vyprásknout v ping pongu od ‚profíků,‘ pořádně jsme to rozjely na místní diskotéce za rytmů místní rockové kapely. Tancovaly s dospělákama na rytmy šedesátých let, pořádně se po Grónsku opily (ve vší počestnosti-juj to byla akce). Rozmlouvaly jsme s otci od rodin o tom, jak nás tady rádi vidí a že jsme vždycky welcome. Při jednom výletu vesnicí se na nás nejdřív sesypaly děcka a potom se nám dostalo pozvání na ochutnávku tuleně. Srdíčko zaplesalo, zvláště když se k ochutnávce přidala zkouška místního tradičního kostýmu (nepřipadám si tak chytrá, ale nedostala jsem ho přes hlavu) a na závěr jsem ještě dostala darem ručně vyráběnou figurku z parohu jelena. Ještě ten samý den jsem dostala ještě jednu figurku od slečny, co jsme se skamarádily při jedné sněhové bitce, kterou vyráběla ve škole. Když jsem se procházela vesnicí a koždou chvíli slyšela své jméno, které se děcka docela rychle naučily, byl to nádherný pocit. Todle se nezapomíná, to se nedá koupit, to prostě přijde a je moc krásný to přijímat.

Týden v Kulusuku utekl jak voda, zvědavé tvářičky opálilo sluníčko, všechno to zapsáno v srdíčko.
Civilizace a povinnosti čekají, avšak nějak to všechno vnímám s jistým Grónským nadhledem. Doufám , že to vydrží co nejdéle.

Grónské vyvenčení