první islandský

Aááá, bžuch. Tak takhle udělalo letadlo na Keflavíckym letišti včera brzo po ránu. Když je člověk ve stavu dřímoty, tak je to docela šok, no ale pak hnedka mu dojde, kam to vlastně dosednul a následuje zvědavé vykukování z okýnka letadla.
Strach z letu vystřídal strach z dálek. Je to ale příjemný strach. Ono to tady totiž všechno tak nějak funguje, bez problému, přirozeně, plynule, s úsměvem. Vycvičená z ruských a jiných letů, očekávala jsem vzrůšo, jakože třeba letadlu zamrzne vrtule, baťohy nevyjedou, či jiné zpestření. A ono nic. Všechny letadla letěly, pojmuly i moje 'nadměrné zavazadlo.' Dokonce nám vyšel náš plán přespat na letišti, protože jsme přiletěli lehce po půlnoci a hledat něco v Reykjavíku by mohlo být nesnadné či nákladné. Pojali jsme to tak trošku po čecháčkovsku-našli jsme nejtemnější kout (zájemcům poradím kam k němu), ustlali si a spali do růžova až do temného rána. Že je to nelegální jsme se dozvěděli, až když se na nás přišla podívat nějaká paní v mundůru, tak jsme nahodili úsměv typu 'blbý turista, žádný bezdomovec' a všechno bylo OK. Vlastně jeden malý zádrhel vzniknul-díky tomu, že jsme přespali na letišti nám ujel bus do Reykjavíku (cca 40 km). Taxsme vzali taxi. Trošec dražší, ale zato až před náš nový bejvák. Lokace: moře za rohem, jen se musí přelézt trajekt, aby ho člověk viděl, za čtyřma rohama je centrum a do školy to na kole bude za pár minut. No a jaký je zatím největší poznatek? Nikomu to neřikejte, ale přišla jsem na to, proč jsou tak bohatý... Tady se totiž mění všechno na zlato (teda zatim jsem to ozkoušela jen na stříbrných prstýncích a jejich srdíčkách, ale budu pokračovat ve výzkumu). Mějte se a nezmrzněte. Tady pršelo, prší a poprší.