Velkovesnice Reykjavík

Tentokrát zůstaneme v civilizaci, zvu vás na obchůzku Reykjavíkem.

Hlavní tepnou jsou tu asi tři ulice, kde se promenádují turisté a islanďané (na jedný z nich teď bydlím). Každá ulice má svůj nádech, jedna je víc umělecká, druhá víc nakupovací, ve třetí jsou banky ( s horkou čokoládou a internetem zadarmo). Všechen městský život se odehrává zde. Kavárny, hospody, kluby jsou tu nalepené jeden na druhým. Celé centrum se dá projít tak za půl hoďky, pokud člověk nečumákuje do každé výlohy.
Po ránu je prázno, asi aby lidé nepřekáželi uklízecím četám, které se činí po včerejším mejdanu. Okolo oběda se začnou vynořovat první turisté. Po obědě se přidají študáci, důchodci a maminky s kočárkama. A korzují a nakupují. Po zavírací době (okolo 18h) se ruch na chvíli uklidní, sem tam se najde zbloudilý chodec směřující odkudsi kamsi. Ten klid a mír je spíš jako ticho před bouří. Ano, všechno je v očekávání. Hospody čekají na své zákazníky, silnice se připravují na hřebíky. Kolem půlnoci to všechno propuká. Islanďani vylézají se svých děr a místo aby drželi noční klid, zamykají svůj byt a jdou se bavit. Pijou páni, pijou dámy, jako dáni. Přibližně v této době vplouvají do víru velkoměsta i autookouni, kteří proplouvají ulicemi v pravidelných vlnách a všechno, všechny a vši monitorují. Párty se táhne do rána, zbyde jen spoustu střepů, odpadků a nedojedených pizz (škoda, že je při tom pošlapou, ranní čety by mohly mít docela příjemnou snídani). No a druhý den to začíná všechno nanovo.

To je centrum, někde se ale musí bydlet. Hranice z jedné strany je daná oceánem ( i když to někdy vypadá, že ani ten překonat není problém). Na ostatní strany se ale Reykjavík docela rozpíná, už dokonce pohltil i přilehlá městečka, takže to je vlastně dneska aglomerace (pamatuji-li si to správně z hodin zeměpisu).
Největším a nejvýraznějším panorámatem jsou jeřáby, ne ti ptáci, ale takový ty ošklivý plechový vysoký potvory. Po krizi jsou chudáci dost nevytížení, páč na další stavbu najednou nejsou peníze a tak si jen tak stojí a kazí výhledy...
Dalším operným bodem, který vás zachrání před zblouděním, je vež kostela, je vidět odevšad. Momentálně taky v přestavbě, čeká na nový plášť a asi se chudinka stydí, páč jí museli zahalit při tom převlékání do závoje, skrz který neni vidět nic z její ladné krásy.
Světem dneska vládne panel, sklo a kov a protože Reykjavík je město přítomnosti, staví se krabice různých tvarů, čim originálnější a nákladnější, tim lepší. Chybí však souvislosti a propojenost. Od jednoho k druhému musíte přeskakovat, chybí mosty, uličky, myšlenka celku. Všude potkáváte spoustu soch a děl výtvarných, po všech stránkách nápaditých, avšak osamocených. Všechna architektura je tu do pravého úhle, přesně vypočítáno, chybí lidská tvořivost. Chybí tu historie. Chtěla jsem říct, chybí MI tu, čímž chci říct, že někdo to může cítit úplně jinak, nechci místní stavitele nijak urážet a schazovat, jé tomu vlatně vůbec nerozumim.
Co tu není, jsou ošklivá panelová sídliště. Místo nich spoustu řadových domků. Stojí v řadách jak vojáci, každá řada jiná, jen si vybrat, do které se nastěhovat. Je to taková ikeová originalita. Nevim, jestli bych nebyla v té originalitě ztracená.
Naštěstí je tu v centru ještě pár původních baráčků, kterých se dotkla lidská ruka a ne jen chladná lopata jeřábu. V takovým baráčku teď bydlím a vůbec mi nevadí, že při každém průchodu pokojíčkem se musím sehnout, páč střecha je tak šikmá, že postava mého vzrůstu musí sklonit hlavu (islanďani asi museli být fakt prťaví, nebo stavěli jeden pokoj navíc pro skřítky)...
Reykjavík je moderní město, kdo hledá, najde si tu to své. Však se podívejte.

Reykjavícká exkurze