Hups tam stopem, řeckým stylem-srandy fůra, žádná můra. Řek řek, že MALÁÁGA a měl pravdu. Zastávka na kafíčko, vyfotit se s kravičkou, vyfotit se s vodopádem a rychle dál, na Island máme jen čtyři dny, pak zas musíme dom, honit řecký holky. Já se ale nedala, ve Víku je nechala, napospas benzínové stanici, a vydala se s Kurcilkou opačným směrem se stanem v podpaží a obdivným pohledem v zádech, se slovy „jů ár krejzy.“ Já vím, jsem krejzy, ale co je bláznivého na tom, že člověk chce mít blíž k přírodě, blíž, než jen skrz okýnko auta? A je mu fajn, když ho k ránu budí zmrzlé palce a uspává ho měsíček a svačí zasloužené sušenky? Je to nemoc, vím, ale jsem na ní hrdá a pěstuju si jí.
Vík je nejjižněji položené městečko Islandu, z jedné strany divoký oceán, z druhé strany útesy plné racků, na to všechno dohlíží kostel a ještě výš už je jen hřbitov. Dále je tu benzínová stanice, sloužící jako místo setkání všech motoristů a bazén, kam se snad lidé chodí koupat. Snad píšu proto, že jsem tam byla samojediná.
Za Víkem (neznamená to, že pod pokličkou, ale od Víku na východ), bydlí Duhová víla, objevuje se kdy se jí zachce. Když jsme šli kolem, zrovna se jí chtělo a tak jsme jí viděli. Zřejmě byla v dobrém rozmaru, protože se nechala vyfotit. To byla soukromá podívaná, ale dokonce se nechala ještě vidět u vodopádu Skogafossu, Řek na to jen řek, že MALÁGA a udělal cvak..Taky pro nás vyčarovala kouzelnou jeskyni, plnou zmrzlých rampouchů, která nám poskytla přístřeší a bydlo nejluxusnější. Kdo by odmítl spaní ve 100+1 hvězdičkovém apartmá? Měsíček to všechno stvrdil svým lesklým paprskem a druhý den to za něj přebralo sluníčko.
Věděli jste, že obejít kliff, není žádný div? Tady jsou totiž bývalé ostrovy, které místo moře obklopuje černý písek, po kterém se dá docela dobře procházet a kochat. Zvláště když jdete v zimě cestou necestou, po které se chodí jen v létě, protože kdo by tu chodil v zimě? To se přece jezdí autem nebo sněžným skútrem (oblíbená nedělní kratochvíle, až tu uvidím nějaký pohozený ve škarpě, pošlu ho na Melechov). Takže je to procházka bez lidí, rámus tu dělají jen racci a oceán. Den se dá zakončit v plovárně, relaxací v hot potu. A spánek? Co takhle vyhřátý kostel s povolením přímo od pastora? Je krásný vědět, že všechno má svůj smysl.
Další den se nesl ve zdolávání překážek, ať už v podobě útesů, tak v podobě hor s krásným výhledem či v podobě plotů. Jak je to s tím zakázaným ovocem? Ano, zachtělo se nám ho. Měli jsme na výběr: buď stará opuštěná plovárna s teplou vodou, ale ne dostatečně k prohřátí zmrzlého těla a relaxu s pívem, nebo nová, moderní, pařívší se, lákající ke koupeli, s dvoumetrovým plotem. Rozhodnutí bylo jednomyslné: zdolat překážku. Krytí tmou jsme se potají na Adama a Evu, skokem přes plot, naložili do plovárny. Neodolali jsme a párkrát slastně povzdechli. A to jsme neměli. Pan majitel to slyšel. Ano, maminko, byli jsme načapaní, další důkaz toho, že mám zůstat poctivá. Naštěstí nás zachránilo, že nejhorší zbraní islanďanů je hlas, tudíž jsme nebyli zastřeleni jako na divokém západě. Naše mladická naivnost a šarm způsobily, že nás pan majitel nechal dokonce se obléknout a důstojně odejít dveřmi se slovy, že doufá, že už se to nebude opakovat. Žádný úprk se nekonal. Nakonec jsme vzdali holt staré plovárně v horách a v převlíkací polorozbořené šatně přespali.
Ráno jsme si to nasměřovali k vodopádu Skogafoss a vesničce Skogar, kde na nás čekal fešný v letech ogar, aby nás provedl krásným muzeem a skanzenem, kde uchovávají památku na to, jak si lidé dřív museli poradit, aby přežili kruté a drsné islandské klima. Dědo, kde co našli, to využili a něco z toho vyroblili, myslím, že by se ti tady líbilo. Domů jsme si stopli chlapíka, řídícího taxíka. No a to je konec, páč zazvonil zvonec.
kraj Duhové víly
Česká drzost nemá ve světě obdoby.
OdpovědětVymazat