Že si lidé označili začátek jara v kalendáři, neznamená, že příroda otočí stránku a z minusových hodnot se plynule přešoupne do kladů. Vyžadování takové poslušnosti je naivní. Každý klad potřebuje protiklad a že tomu je skutečně tak, mě Island, země protikladů, neustále přesvědčuje. Dovolte mi spojit dva příběhy dohromady a vzdát v nich holt síle přírody v neobroušeném, syrovém, islandském prostředí.
Výlet první.
Jižně od Reykjavíku je prďácká oblast, lidé si jí pojmenovali Krísuvík. Neprdí tu lidé, ale výpary se tu derou z jádra zemského, a to vám povím: H2S, smrdí jako pes. A jak se ty smrádky zachytávají a sráží na povrchu, vytváří nádherný barvičky, které lidé jezdí obdivovat. Měli tendenci si tu krásu zkrotit a v blízkém okolí postavit ozdravné ubytovny a začít farmařit a usazovat se. Matka příroda však řekla ne, několikrát se otřásla a lidé utekli. Zbyl tu jen malý, dřevený kostelík, který vzdoruje vichrům a rozmarům počasí uprostřed luk a lávových polí, obklopený kopci. Na jeden vrcholek jsme se rozhodli si udělat odpolednovečerní procházku, před tím, než zalezeme do spacáků na podlaze kostelíku. Vyráželi jsme za oblačného počasí, povzbuzení sušenkou a dobrou náladou. Na jednom hřebínku jsme pozorovali, jak se k nám blíží mrak. V mžiku bylo všechno naopak. Předvoj dešti tvořil vítr.
‚Fijůůů, a jsem tady, vážení,'
hodil s námi ze strany na stranu. Ustáli jsme to. O krok dál za nejsilnějším větrem, jaký jsem kdy zažila, šla nejdřív várka sněhu a pak deště. Vítr nám nedovolil překonat hory přes hřeben, řekl, že vlasy si musíme nechat učesat od něj. A tak jsme museli hory obcházet. Dva kroky tam, jeden zpátky nebo přikrčit, dva kroky tam…Člověk nemyslí na únavu, soustředění je zaměřeno jen na ty kroky. Neslyší nic, než vítr, necítí nic, než vítr, všude jen vítr.
‚Fijůůů, tak jděte, holky, ale nezapomeňte, kdo je tady králem,‘
nechal nás nakonec dojít do kostelíka. Svlékly jsme mokrá kaťata, před oltářem povečeřely za svitu svíček a s vděčností usnuly. Stráž nad námi držel podivný tvoreček, co celou noc cosi hryzal, kdykoliv se udělalo ticho a meluzína, co se proháněla zdmi kostelíka. Myslím, že to byl úplně maličkatej trollík
Výlet druhý.
Severně od Reykjavíku teče řeka Hvítá do fjordu zvaného Borgarjordur. Její kouzlo přineslo do kraje spoustu pohádkových příběhů o elfech, kteří tu žijí spolu s lidmi na jednotlivě rozesetých farmách. Řeka tu skáče přes kameny, kroutí se a padá z kaskád, noří se do lávového pole, aby o kus dál mohla být obdivována, jak vytéká odkudsi. Její břehy lemují zakrslé vrbičky, které návštěvníky, kteří chtějí krásu prozkoumat z větší blízkosti, než jen zpoza plůtků a ohrazení, které si pro svou ochranu lidé postavili, chytají za šosy.
Na tento výlet jsem vyrážela za slunného počasí, první jarní, kalendářní den. Jarnější počasí si po mrazivé zimě snad ani nedokážu představit. Měla jsem jen tričko a mikinu a přesto jsem se potila. Nedalo mi to a oslavila jsem to koupelí v jednom potůčku, co se vléval do jezírka, co se vlévalo do řeky. Teplá koupel to tedy rozhodně nebyla, ale osvěžující ano. Představa spánku v jedné z největších lávových jeskyní na světě se rozplynula ve sněhové vánici, která přišla znenadání a tak vytrvale sypala, že během hodiny napadlo snad 5cm sněhu. Na tričko a mikinu jsem oblékla zimní bundu a pak přidala větrovku. Zima je silná královna a jen tak svou vládu nepředá. A tak jsem se opět uchýlila k civilizaci a potichu a s pokorou usnula v kostelíku na kraji vesnice. Jarní den vystřídal zimní. Během chvíle vykouklo sluníčko, během chvíle se vysypala další várka sněhu. Bez upozornění, bez přechodu, žádný smlouvání.
‚Ber jak dávám.‘
‚ Přijímám, s pokorou.‘
A ještě ke kostelíkům...
Nechci, abych vynesla do světa informaci, že je to nejlevnější ubytovna na Islandu. Hurá toho využít, když je to zadarmo. Jeden islanďan mi řekl, že kostelíky jsou tu pro to, aby poskytovaly ochranu lidem, kteří to potřebují. Proto jsou také povětšinou otevřené a přístupné všem, kteří si sem najdou cestu. Klid, který v nich panuje, když za sebou člověk zavře dveře a posadí se do lavice, meluzína za oknem, před kterou stěny kostelíka ochrání, praskot materiálu, který ve vyhřívaných kostelících pracuje, když člověk usíná... Ticho a síla okamžiku vytváří atmosféru, která mi dává smysl a věřím, že jsem vítaným hostem. V tichu přicházím, v tichu odcházím a děkuji, že jsem mohla být strávit noc. Vcházejte do kostelíka se stejnými úmysly a věřím, že budete vítaní.
Trollí kostelík a Hvítá vás vítá
Žádné komentáře:
Okomentovat