Fjordové velikonoční putování

Kam na Velikonoce?
Když se trošku natáhnou, dá se z nich vyždímat víc, než týden. A to už je docela dlouhá doba na delší výlet. Tak tedy jedeme dál. Tentokrát na Západní Fjordy- Vestfirdir, kdysi prosperující oblast, jednu z nejbohatších na Islandu, poskytující různé druhy potravy, od mořských živočichů až po poměrně úrodná políčka. Dnes je to oblast, ze které lidé utíkají do Reykjavíku a jezdí se sem rekreovat. Je to kraj slibující nekonečné fjordy modelované ledovcem, útesy vysoké, že se tají dech, horká koupalka a jiná dobrodružství, co mapa nenabízí, ale přináší je cestování samotné.

Na cestu se vyráží hezky z domova a když trouba peče, hned je svět veselejší. Tak tedy buchta byla, pečínka byla a když se to všechno naskládalo do baťohu, nikdo mě kůli němu nechtěl do auta, páč mě za ním nebylo vidět a Kurcilka to nějak sama ustopovat nedokázala. Ale nakonec se podařilo a s mezipřistáním na úžasném vulkánku jménem Eldborg uprostřed lávových polí, kde nás provázelo spoustu duhových víl, a v kostelíku, kde jsme byly pozvány na přihlížení ke konfirmaci-křest malého děvčátka, jsme se dostaly do přístavního městečka Stykkishólmur, ze kterého každý den vyráží loď převáživší obyvatele nejstarší části Islandu- Vestfirdir, do jejich domovů. Baští dokonce i auta, takže můžete strávit tři hodiny pohodlné plavby, bez únavného řízení po silnici, místy ani ne asfaltové, kopírující fjordy a zátočiny. První cestovatelskou noc jsme strávily v plechovém příbytku, který pravděpodobně sloužil ovečkám v letních měsících, v zimě byl smutně opuštěný, tak jsme mu udělaly jednonoční společnost.

Loď má mezipřistání na ostrůvku Flatey, který má asi pět obyvatelů a sem tam pár trosečníků, kteří se rozhodnou tu po robinzovnovsku strávit den či víc. Přibraly jsme tedy párek Robinsonů a daly si ho s kečupem. Ne, že bych Jirkovi a Wiebce napatlala kečup na hlavu, ale dostali importovanou kečupovou Reykjavíckou pizzu od holek češek, co s nima teď peču.

Loď staví poislandsku-uprostřed ničeho, takže už na lodi je vhodné si sehnat nějaké vozítko, co vás odveze na místo zalíbené. My jsme si ho zajistili a zamířili si to nejzápadnějc. Nechali jsme si pár dnů na to, obejít fjord, co slibuje nejvyšší útesy - Látrabjarg (rostoucí přímo z moře přes 400m), má také výsost nejzápadnějšího výběžku Islandu i Evropy. Je to kraj velmi oblíbený v letních měsících, v zimě tu dávají lišky dobrou noc doslova a do písmene. Je tu roztroušených pár farem, dost z nich dnes sloužících už jen jak letní sídla Reyjkjavíčanů.

To si tak funíte osamoceně do kopce a každý metr výškový je znát nejen díky váze batohu, ale i díky přibývajícímu sněhu. Několikrát denně se tak člověk dostane z jakžtakž jarní nálady do zimy a zase zpátky. Duši připravené na jaro se to moc nelíbí, ale je na Islandu, tak se musí přizpůsobit. Do funění se najednou přimísí funění jiné tóniny. Jo, do kopce funí ještě auto. A dokonce staví a posádka se zajímá, co děláte v takovém nečase na takovém místě. Romantická výletní duše se pokorně nechá zkrotit nabídkou střechy nad hlavou a teplé postele v kafeshopu Saubaer. Ve výletu se bude pokračovat zítra. Tedy vlastně ne, na programu je večerní procházka po písečné pláži, připomínající tropy, se spoustou zvědavých obyvatel tuleního vzezření. Těžko rozeznat, kdo je zvědavější na koho. Z lidské automobilové posádky se vyklubal moc příjemný pár, který jsme obklopili naší vděčností a zbytky buchty. Další den nás ještě trochu přiblížili, ale pak už jsme šlapali zas po svých směr západ.

A zase jsme se přesvědčili, že počasí se objednat nedá, že ho ani předpověď nepředpoví a že se mu musí přizpůsobit. Slibované čtyřsetmetrové výhledy zakryla mlha a husté sněžení. A tak jsme s pokorou vyhledali další nejbližší lidskou civilizaci neb vlhké věci se ve vlhku neusuší. Paní domácí na farmě Breidavík spráskla ruce, tážíce se, co tu děláme na začátku aprílu, nás vpustila dovnitř a nabídla postele, v létě připravené pro turisty, teď však zaprášené od přestavby. Život tu vedou farmářský, zvláštně avšak zjevně funkčně skloubený s turistickou letní sezónou a do toho ještě částečně bydlí v jednom nedalekém 50km vzdáleném městečku Patreksfjordur. Pohostinnosti jsme využili po dvě noci a den mezi nima se rozhodli ještě jednou pokusit se vyšplhat ty skály, co z vody stály. Sluníčko nás odměnilo za snahu a celý den tak urputně svítilo, že jsem opálená jak od Jadranu. Na útesech to žije. Jsou to velký sídliště pro racky. Mezi nima se prohání lišky, občas se nechají vidět, ale spíš jdou jen tušit, dle stop, které jsou, nechápu jak, i na nekolmějších úsecích. Hlad je holt hlad. Ještě, že nejíme racky, máme to jednodušší.
Škoda, že je Země kulatá, nebýt toho, mohli jsme vidět až na Antarktidu. Přesto srdce geografů zaplesalo nad dosáhnutím nejzápadnějšího bodu Evropy. A tak jsme byli spokojení všichni.

Přesun na další místa jsme se rozhodli nechat na stopu, první auto dne jelo asi za tři hodiny, kdy už jsme měli v patách několik našlapaných kilometrů, v chůzi nás udržoval mrazivý pošmourný den, protože kdykoliv jsme se zastavili, mráz zalézal pod bundu docela rychle a nutil nás k pochodu, který jediný zahříval. Auto nás pojmulo i se všemi baťohy a dokonce pro nás vymyslelo lepší plán. Ještě o kus dál, než jsme původně mířili, se nachází rybářské městečko Talknafjordur. A kus za ním si lidé postavili tři vany plné horké vody různé teploty. Výhled je ukázkový, moře a za ním syrový, sněhem posypaný fjord. No a sjíždějí se sem lidé z širokého okolí, aby si vychutnali svoje pívo a cigárko. My neměli pívo, zato jsme vany obsadili do téměř úplného rozpuštění a staly se pro nás teplým útočištěm. Pauzu v koupeli jsme si dali jen v noci, kdy jsme se plynule přesunuli do spacáků a ráno zas hups zpátky. Představte si, i večeře se dá z té vany uvařit. Poznali jsme tu za tu dobu snad půlku vesnice, protože je to jediné místo, na kterém se lidé setkavájí a jejich studené duše tu roztávají. A když už tam člověk leží nějakou tu hodinu, vystřídá se tam poměrně dost lidí, kteří přijedou v autě, v župánku, hups do vany, zahřát se a z vany rovnou do župánku, do auta a pak do vyhřátého domova. Mají to od vesnice tak tři kilometry, ale nikoho ani nenapadne, že by sem šel pěšky, to se prostě nedělá. Těsně před rozpuštěním jsme přeci jenom rozhodli, že nás to na světě ještě baví, a že přežijem i bez horké lázně, a že je toho ještě spousta co poznávat a vydali jsme se dál.

V lázních se k nám přidali ještě dva kamarádi a tak se naše skupina rozrostla zas o kus světa. Vytvořili jsme česko-německo-rakousko-čínsko-islandskou grupu. A tak nás bylo pět. A šli jsme. Kolem fjordu, podél moře, skála, racek, potápka, útes, skála, moře, racek, vlna, vlastně už několikátý den i když jiná, přesto si dost podobná panorámata.. A tak se prostě jen jde. Cesta pod nohama plyne, čas plyne. Oči si zvyknou pozorovat kamínky pod nohama. Myšlenky bloudí od jedné k druhé, jak by bylo hezký, kdyby támhle za rohem v té divočině byla hospoda s teplou polévkou, co musí všechno udělat, až se vrátí domů, sem tam se objeví nějaká filosofická. No a tenhle stereotyp najednou přeruší jakýsi neobvyklý zvuk. Oči se za ním zvednou. A hle. Jakýsi dobrák se v té pustině pokoušel vypěstovat stromečky. Pravda, boj o přežití je tvrdý, ale jakousi prazvláštní silou se tomu ostrůvku zeleně daří přežít drsné islandské počasí. I když se před ním musí krčit a nedorůstají více než tří metrů, je to něco jako borovicový les! Sice 10x20 metrů, ale je tam. No a vědí o tom všichni ptáčci, kteří se sem létají ukrýt a čím větší mají pocit bezpečí, tím víc vřeští. Bylo to jak oáza na poušti. Bylo to kouzelné místo. Tak moc kouzelné, že vám o něm raděj povím někdy osobně, protože písmo na to nestačí.

Večer přišla čínsko-islandská bouře a nastal čas se vrátit zpátky. Sbalily jsme si s Kurcilkou pět švestek a vydaly se směr Reykjavík. Co čert nechtěl, do cesty se nám opět přimotala horká vana a tak jsme se v ní musely ještě jednou vykoupat. A pak už jsme měly jen štěstí. Trajekt zpět nejede jen jeden den v roce a ten jsme právě chytly, na Velikonoční neděli (to ještě není to štěstí). No a tak jsme se couraly Patreksfjordurem, vyhlížeje opuštěné garáže, co by nám poskytly úkryt nad hlavou. Jediným otevřeným teplým místem byl kostelík a tak jsme se tam na chvilku posadily. A přišel pan pastor. Slovo dalo slovo a po pěti minutách, co mě znal mi nabídl prázdný baráček ku přespání. Bývalá banka, nynější místnost pro setkání po bohoslužbách.A tak jsem spala v kůži (na kožené pohovce). Po Velikonoční neděli tu zbyly sladké buchty. Řeknu vám, po týdnu na sušenkách to byla ta nejsladší odměna, jakou si umím představit. Dostala jsem klíček a druhý den ho nechala na dohodnutém místě, prostě jen tak. Jelikož se tu stmívá až po desáté, vyrazila jsme ještě na obhlídku městečka, užít si pár večerních slunečních paprsků. A představte si, potkala jsem paní-na procházce, po vlastní ose! a dokonce si se mnou začala povídat. Příjemný rozhovor se rozrostl na pozvání domů a nakonec jsem s nimi i povečeřela. Byli to první islanďané, ze kterých jsem měla pocit, že přemýšlí nad tím, kolik mají peněz a co vlastně potřebují k životu a co už je zbytečné. Pán je rybář, rozjíždí turistickou lodičku, která vás proveze po fjordech a plánují, že si na ní pořídí kameru k pozorování rybiček. Zajímavý nápad, koho to zajímá, mrkněte na www.icelandsailing.is. No a aby to bylo islandské, tak mě nakonec odvezli domů autem, i když to bylo maximálně 365 kroků.

Druhý den měla jet loď, kterou jsem ale nakonec nejela, protože se mi podařilo stopnout pána, který jel kolem a já byla zvědavá, jak vypadá krajina, kde opravdu nikdo nebydlí. Tak jsem se k němu nasáčkovala a je to opravdu divočnina. Přísná a krásná a drsná.
A jak jsem se dozvěděla od pána v autě, za všechno může počasí, řekl a přidal topení v kožených, vyhřívaných sedačkách svého šlechtěného teréňáku a dovezl mě až před náš červený baráček v Reyjkavíku, zpět do civilizace.

Fjordové velikonoční putování