Report cestovaci, cast prvni

Lidi, je toho tolik, ze i spisovatel by mel problemy si to vsechno vymyslet a sepsat. A to si predstavte, ze si nevymyslim, proste se to pise samo a to nejsem zadny spisovatel... Tak vitejte na palubu meho dnesniho zaocenskeho vypraveni, vemte si k tomu kaficko, ci dobry cajicek.

Plan prvni - z Reykjaviku do Akureyri. Jak? Pry jsou levne letenky (5500ISK), tak jsem stopovaci vymenila za letaci. Letadlo jsem si nestopla, ale radne zaplacene mistecko u okynka mi zajistilo, ze jsem sem tam mezi mraky spatrila ledovec a pevninec a nekdy taky houbelec. Trochu jsem se zabala pred pristavanim a v mem 25kg batuzku (opatrenem cedulkou heavy, jak kdybych to nevedela..) se mi podarilo propasovat cerneho pasazera-Kurcilku, ta preci nesmi nikde chybet a letenka se ji platit nechtela. A tak nas obe letadelko vyprdlo v Akureyri. Chytly jsme snad nejvic jarni den, jaky island nabizi. Takze byla svaca v rozkvetle botanicke zahrade (to by jste neverili, jak jedna vonava kyta muze zpusobit radosti), pak jsme se chvili prochazely v jakems takems parciku nad Aku (predstavte si, mela jsem jen tricko a chvilemi pri stoupani jsem se potila), no a na zaver jeste trochu civilizace - koncert vazne muziky v kostele se sborem a orchestrem, kdo by odolal. Lide jsou tu tak trochu jini, tak vic usmevavi a o trosku vic otevreni, byla to fajn navsteva. No a pak uz z civilizace pryc, mezi lidi na venkov.

Plan druhy - kdesi mezi lavovymi poli, pivo se tu roji. A to pivo ma vyznamne bublinky, obsahuje totiz zatecke bylinky. Vari ho tu po cesku, tak jsem si tam namirila cestu. Vesnicka se jmenuje Arskogssandur, nachazi se nedaleko Dalviku, a kdyz se v ni objevite pred veceri, tezko nekoho hledat v pivovaru. Tak jsem se rozhodla to nechat na dalsi den. Hledani mista pro stan se ukazalo jako orisek a tak jsem se dala do reci s jedinymi zivacky, kde si muzu rozbalit fidlatka, co byli venku pred barackem. Zivacci byli velmi mili a asi jsem vypadala hladove, pac me pozvali na veceri a nakonec jsem mela i teple luzko u syna v posteli (maminko neboj, pocestne - syn byl ve skole). Aby to bylo hezky po islandsku, vzali me na AUTOobjizdku po okoli. Takze vim, kde bydli bratr, kde sestra, kde maji nejlepsi ryby, a to mate najeto 30 kilaku, ani nemrknete...Rano jsme s maminkou vymenily chlebove recepty a odvezla me do dveste metru vzdaleneho pivovaru. Mnohokrate jsem ji podekovala za pohostinnost a vydala se za tajemnstvim vareni piva.

Prvni co jsem dostala do ruky, byla tretinka tocenyho, radne chlazenyho, Kaldiho. To se to pak visityruje. Pan hlavni sladek byl bohuzel doma v Cechach, tak jsem mu alespon nechala vzkaz, ale ujmul se me mladik, ne malo majici rad svou praci. Takze jsem se podivala do vsech sudu, vsude nakoukla a na zaver se mi podarilo i ziskat jedno pivo bokem z ´cernyho islandskyho trhu:)´, ktery si setrim na koupacku v horke jeskyni na Myvatnu...Navstevu pivovaru vrele doporucuji vsem hrdym pivnim Cechackum, co se jim styska po zlatavem moku.

Co dal s nacatym dnem? Dalsi presun kamsi se mi nechtel, a tak jsem se vydala za Dalvik nedaleko, kde je mokrina, ktera slouzi k ukrytu vseho mozneho druhu ptactva. Pipky a brabce jsem tu bohuzel nevypatrala, zato krikavci byli vsichni. Druhy to tu opravdu virilo, ovsem nejvetsi ucast mely husy, co delaji i pekne velky hovinek kusy. Pak tam byl taky jeden ptak, co neni videt, zato je slyset jak parni lokomotiva, a takovy vecny uhybani pred vlakem po chvili docela unavi. Kdyz uz jsem byla dostatecne vyptakana, rozhodla jsem se, ze je nebudu dal rusit v jejich kralovstvi, a vydala se na ustup na nejblizsi silnici. Jak jsem tak mavala na lidi, zastavilo mi auto s majackem,
'o, kam to bude damo?'
'Co nabizite, pane? Ja mam plan otevreny..'
'Co takhle se jet podivat do tunelu? Stavi ho tam naci cechacci..'
Zbystrila jsem sluch, nastrazila smysly a vyslovene nabidce neodolala, i kdyz to znamenalo vratit se zpatky odkud jsem vyrazela.

Predstavte si, dve mestecka Olafsfjordur a Siglufjordur, tak kolem tisice obyvatel kazda, odriznuta fjordy, rozhodla se, ze se spoji tunelem. Vyhlasila soutez, kdo jim tunel vytuneluje. A vyhral to Metrostav, ze kdyz zvladnou metro stavet, proc by ne tunel pro auto a proc by ne zrovna v islandske lave. A tak uz tu tri roky kutaji diru a spojuji narody. Tvrdi chlapici z ceskych a slovenskych dolu sem jezdi pracovat na sichty. Dva mesice tady, jeden doma, dva mesice tady..a tak uz to jde tretim rokem. Letos konci, je dokutano, kus zivota vytesan do skaly. Humor chlapikum nechybi, a tak ma navsteva snad doufam byla pro vsechny strany prijemna. Dostala jsem solo projizdku po tunelu s podrobnym vykladem, jak se tuneluje (necham na osobni vypraveni pro zvedave), kaficko v tunelarsky bunce a nazaver hrachovku a gulas, jak od mamiky (zlata ceska kuchyne pro zlaty cesky rucicky). Postel mi nabidl moc fajn par HaHo, jenz se rozhodl tri roky nejem prostavet v tunelu, ale taky prozit na Islandu. Nikdy bych neverila, ze se muzu na Islandu citit takhle doma. Az fjordy a ocean, kdyz jsem odjizdela, mi pripomneli, kde to vlastne jsem.

A kam jsem se vydala dal? Na radu HaHo, jsem se vydala hledat jejich nejoblibenejsi vodopad Aldeyarfoss, nachazejici se asi o 40 km driv, nez znamejsi braska Godafoss. Nedala jsem se odradit slecnou v informacnim centru, ktera tvrdila, ze je nedostupny (a mela pravdu, autem nedostupny byl) a vydala se tim smerem. Chvilku stopem, chvilku peskobusem a tesne pred tim v puli cesty, nez jsem se rozhodla, ze si ustelu, kdesi v udoli u jakesi reky, temer na konci niceho, jelo kolem auto. Mladik, v nem sedici, byl ze me tak prekvapen, ze me vzal bez reci temer az k mistu, kam jsem potrebovala. Kdyz jsem se ho zeptala, zda si muzu na jejich farme pri zpatecni ceste druhy den vzit nejake mleko, jen souhlasil. Nechala jsem se vyhodit pred branou cesty do vnitrozemi a rozloucila se. Myslim, ze si tukal na celo, ale budiz, neni to daleko a odvaznemu stesti preje. Vydala jsem se hledat toho krasavce, asi po hodince chuze jsem ho slysela a pak i videla (jak jen to vecerni pritmi dovolilo). Teda vam povim, ta priroda je ale malirka a kouzelnice. Pomalu tuhnouci cedice tu vytvorily sestihrany, kterymi si prorazila cestu nezkrotna reka. Kdyz prisel seskok, rozhodla se, ze tu bude padat a strikat na vsechny strany a tak si to tak vodopada a clovek na to jenom kouka a ani nemusi nic rikat a jen kouka, dokud mu neni zima. Taky jsem tak koukala a az mi byla zima, rozhodla jsem se, poctim mistni kadibudky svym spacakem (slava islandanum, ze stavi kadibudky na kazdem vyznamnem miste a mysli pri tom na vozickare i v te nejvetsi divocine..). Mrazivou noc jsem prezila a po ranni prohlidce vodopadu se vydala zpatky.

A od ted uz se neplanuje, protoze prichazi rec na islandske pocasi. Ano, od severu nam sem foukl severak a prinesl co? Chumelenici. A tak se co? Chumeli. Uz druhy den. Napadlo nam tu uz dobrych deset centaku. Ale nebojte, zima mi neni. Zato se neplanove naplanoval dalsi zazitek. Protoze pocas nepocas, na kravicky a ovecky uz to prislo a rodi, jen se chumeli. A jak jsem si tak sla pro nasmlouvane mleko, zrovna se narodila ovecka, a pak se zachtelo na svet telatku. A to se naramne zalibilo Kurcilce a ze pry nikam nepujde. No a tak jsme se usidlily na farme, kde pomahame rodit a znackovat a krmit telatka a jelikoz je venku necas, vypada to, ze tu jeste chvilku pobudeme. Farmarovic jsou moc mili a jejich syn, ktereho jsme si stoply se o nas hezky stara:) Uz si snad o me ani nemysli, ze jsem tak blazniva...

No a to je, moji mili, konec dnesniho vypraveni. Posilam vam trochu ovciho smradku, kterym jsem provonena a naslysenou zase priste.